HN: Skoro dvacet let se diskutuje o
průběhu české privatizace. Skutečně se nešlo vyhnout krádežím, které ji
provázely, nebo je alespoň omezit?
Stráský:
Chtěli jsme privatizovat. A jistě může být debata, jestli to mělo trvat pět
nebo padesát let. Ale všichni dohromady jsme neměli na svých účtech ani jedno
procento toho majetku. Takže jsme mohli zpomalit a čekat, až nějakým způsobem
zbohatneme, nebo to nějak urychlit. To byl princip kuponové privatizace. Každý
dal tisícovku, dohromady jsme dali asi pět miliard a za to jsme privatizovali
asi stokrát víc. A pokud jde o to kradení, jak říkáte: ano, jedna cesta, jak nechat lidi zbohatnout, je nechat je krást. A
cesty, jak lidi nechat zbohatnout, jsme hledali.
HN: Takže to byl záměr?
Stráský:
Záměr to jistě nebyl, ale všichni to podvědomě cítili. Už tenkrát se říkalo: nejlepší by bylo zhasnout, ať si to
šikovnější rozeberou. Celý spor o privatizaci, ono vytvoření fondů, které
nám pak někam utekly, bylo vedeno myšlenkou akumulovat kapitál do rukou
několika lidí tak, aby si mohli sáhnout na velké podniky. Tak, aby se Škodovka
nemusela dávat Volkswagenu, proti čemuž Klaus vždycky byl.
HN: Proč to ale v roce 1997 nakonec
skončilo tak nedůstojně? Malé banky krachovaly jedna po druhé, ty velké
polostátní měly obrovské ztráty, do toho rozpočtové balíčky, přiznání, že se v
Česku opravdu krade...
Stráský:
Poznali jsme, že česká privatizační cesta nemůže být čistá, protože tady není
nikdo, kdo vyndá dvě miliardy a něco si koupí. Na druhé straně jsme byli
napadáni, že nemůžeme všechno prodat cizímu, západnímu kapitálu. Jako
místopředseda vlády jsem měl na stole bilanci, kde jsem sledoval, kolik toho
mají Němci, kolik Američani, Francouzi... A třetí cesta byla nechat banky
půjčit úvěry, které se nesplatily. Byla to třetí cesta a vlastně jediná, když
krádeže nebudeme brát jako oficiální cestu.
HN: Bankovním socialismem za český
kapitalismus?
Stráský?
Musel bych vám odpovědět, že to tak bylo, a dokonce bych musel říct, že to tak
bylo vědomě. My jsme si to spočítali, že není jiná cesta než do toho zatáhnout
banky, aby našim lidem půjčily. I když to někdo zaplatí a jiný ne. A
nezaplatilo se toho hodně, odepisovaly se stovky miliard. Asi v roce 1993 se
banky poprvé oddlužily, poněvadž tam byly i staré úvěry, co vznikly za
komunismu. To bylo prvních zhruba 50 miliard. Ale pak se ukázalo, že se za pět let kapitalismu udělaly desetkrát
větší dluhy.
BC:
Jan Konvalinka na Facebooku považuje takové doznání za důvod k trestnímu
stíhání přiznaných zločinů. Můj názor je takový, že tahle strašlivá ekonomická
kriminalita je bohužel základ moderní české „demokracie“... něco jako
státotvorný prvek, něco jako kořen právního uspořádání státu, něco jako
Benešovy dekrety.
Jan Stráský: Co Klaus sám necítí,
nikdy neposlechne
Londýnský
ekonom a odborník na kapitálové trhy a důchodové pojištění František Nepil léta
argumentuje, že kapitál, kteří čeští
politikové při privatizaci rozkradli, jim nepatřil, protože zosobňoval
důchodové zabezpečení, úspory občanů na stáří. Teď se pracně občané
přesvědčují, aby vytvářeli „druhý pilíř“, ale z ničeho, když politikové jejich
našetřený kapitál už rozkradli.