Jak jsme Klausovi nechali rozkrást stát.

HN: Skoro dvacet let se diskutuje o průběhu české privatizace. Skutečně se nešlo vyhnout krádežím, které ji provázely, nebo je alespoň omezit?

Stráský: Chtěli jsme privatizovat. A jistě může být debata, jestli to mělo trvat pět nebo padesát let. Ale všichni dohromady jsme neměli na svých účtech ani jedno procento toho majetku. Takže jsme mohli zpomalit a čekat, až nějakým způsobem zbohatneme, nebo to nějak urychlit. To byl princip kuponové privatizace. Každý dal tisícovku, dohromady jsme dali asi pět miliard a za to jsme privatizovali asi stokrát víc. A pokud jde o to kradení, jak říkáte: ano, jedna cesta, jak nechat lidi zbohatnout, je nechat je krást. A cesty, jak lidi nechat zbohatnout, jsme hledali.

HN: Takže to byl záměr?

Stráský: Záměr to jistě nebyl, ale všichni to podvědomě cítili. Už tenkrát se říkalo: nejlepší by bylo zhasnout, ať si to šikovnější rozeberou. Celý spor o privatizaci, ono vytvoření fondů, které nám pak někam utekly, bylo vedeno myšlenkou akumulovat kapitál do rukou několika lidí tak, aby si mohli sáhnout na velké podniky. Tak, aby se Škodovka nemusela dávat Volkswagenu, proti čemuž Klaus vždycky byl.

HN: Proč to ale v roce 1997 nakonec skončilo tak nedůstojně? Malé banky krachovaly jedna po druhé, ty velké polostátní měly obrovské ztráty, do toho rozpočtové balíčky, přiznání, že se v Česku opravdu krade...

Stráský: Poznali jsme, že česká privatizační cesta nemůže být čistá, protože tady není nikdo, kdo vyndá dvě miliardy a něco si koupí. Na druhé straně jsme byli napadáni, že nemůžeme všechno prodat cizímu, západnímu kapitálu. Jako místopředseda vlády jsem měl na stole bilanci, kde jsem sledoval, kolik toho mají Němci, kolik Američani, Francouzi... A třetí cesta byla nechat banky půjčit úvěry, které se nesplatily. Byla to třetí cesta a vlastně jediná, když krádeže nebudeme brát jako oficiální cestu.

HN: Bankovním socialismem za český kapitalismus?

Stráský? Musel bych vám odpovědět, že to tak bylo, a dokonce bych musel říct, že to tak bylo vědomě. My jsme si to spočítali, že není jiná cesta než do toho zatáhnout banky, aby našim lidem půjčily. I když to někdo zaplatí a jiný ne. A nezaplatilo se toho hodně, odepisovaly se stovky miliard. Asi v roce 1993 se banky poprvé oddlužily, poněvadž tam byly i staré úvěry, co vznikly za komunismu. To bylo prvních zhruba 50 miliard. Ale pak se ukázalo, že se za pět let kapitalismu udělaly desetkrát větší dluhy.

BC: Jan Konvalinka na Facebooku považuje takové doznání za důvod k trestnímu stíhání přiznaných zločinů. Můj názor je takový, že tahle strašlivá ekonomická kriminalita je bohužel základ moderní české „demokracie“... něco jako státotvorný prvek, něco jako kořen právního uspořádání státu, něco jako Benešovy dekrety.

Jan Stráský: Co Klaus sám necítí, nikdy neposlechne 

Londýnský ekonom a odborník na kapitálové trhy a důchodové pojištění František Nepil léta argumentuje, že kapitál, kteří čeští politikové při privatizaci rozkradli, jim nepatřil, protože zosobňoval důchodové zabezpečení, úspory občanů na stáří. Teď se pracně občané přesvědčují, aby vytvářeli „druhý pilíř“, ale z ničeho, když politikové jejich našetřený kapitál už rozkradli.