Italské volby skončily nejedním šokujícím překvapením,
které nemá jednoduché vysvětlení, přesto daleko přesahuje italské hranice.
Mnoho komentátorů, politologů, sociologů a jiných se bude v následujících
týdnech snažit rozšifrovat, co se vlastně stalo a jak se Itálie
s výsledkem hlasování popasuje.
Hlavními charakteristikami těchto voleb je
nenaplnění očekávání favorizované levice, u které se čekal oslnivější výsledek,
a naprostý propad proevropského technokrata Maria Montiho, který nebyl s to
dostat do parlamentu ani všechny své koaliční partnery. Na druhé straně je to
„Berlusconiho zázrak“, kterým „il
Cavaliere“ dokázal za tři měsíce pozvednout zdevastovanou
pravici ze dna téměř k vítězství, a „Grillovo tsunami“, kterým Beppe Grillo, populista bez jasného programu, dokázal překonat všechny odhady a přemalovat politickou mapu.
Situace se zdá být podobná té po posledních českých volbách, kdy
Paroubkova ČSSD nesplnila očekávání, i když vyhrála volby, Nečasova ODS se
zmátořila a zabodovala, a Bártovi populisté z Věcí veřejných předčili všechny
prognózy.
Některá fakta o povolební situaci v Itálii:
- V Poslanecké sněmovně získala absolutní většinu 340 křesel z 630 levicová koalice Piera Luigiho Bersaniho, a to díky klauzuli o volebním bonusu pro nejsilnější stranu.
- I v Senátu sice Bersaniho blok těsně o necelé procento vyhrál před koalicí Silvia Berlusconiho, ale kvůli neexistenci bonusu nedosáhl na většinu. A tak horní komora, který má kompetenčně stejnou váhu jako sněmovna, může blokovat jakýkoliv zákon budoucí vlády.
- Žádná z menších stran, jež nekandidovaly v koalici, nepřekročila požadovanou mez a do parlamentu se nedostala (například strana bývalého soudce Ingroii); Montiho koalice dostala tak málo hlasů, že z ní vypadla i strana tradiční postavy politického spektra Gianfranka Finiho.
Žádné komentáře:
Okomentovat