Amnestie je jen zanedbatelná škoda způsobená Klausem.

Zásluhou Klausovy hospodářské politiky vznikla prakticky ze dne na den nová vrstva miliardářů, která se odmítla o zisky dělit se státem a obratně miliardy převedla za hranice.

„Budeme potřebovat všechnu svou moudrost, rozvahu, schopnosti i rozum, abychom obstáli, abychom tuto krásnou, ale posledními desetiletími tolik poškozovanou zemi uzdravili a udělali z ní zemi normální, vyspělou, kulturní, fungující,“ prohlásil premiér Václav Klaus 1. ledna 1993 ve svém novoročním projevu ke vzniku České republiky. Když ale koncem roku 1997 odcházel z postu premiéra, ekonomika země se podobala starému mostu, jenž se nezadržitelně řítil do propasti.

To, co Klaus budoval, vlastně nebyl kapitalismus, ale bankovní socialismus. Dobrodinec Klaus vždy rád říkal – že když si chceme hrát na dobrodince, ať to činíme za vlastní peníze. Pokrytec Klaus sám se toho ale nedržel. Peníze na tvorbu nových miliardářů neměl, použil tedy peníze občanů, které s jako rezervu na horší časy do státní pokladny dlouhá léta ukládali občané.

Klaus, který za svého  dlouhého vládnutí dostal od obdivovatelů přezdívky jako „Osvícený“, „Božský“ či „Velký Narcis“, se však tvářil (a dodnes se tváří), že v době, kdy ho z místa premiéra vyhodili, jako by nahnilá a rozebraná česká ekonomika byla perfektní. Zapomněl však na zákon volného pádu.

Nic jiného se ani stát nemohlo, protože způsob privatizace a řízení bank, který Klausův tým vymyslel a uskutečnil, neodpovídal potřebám země. Šlo o hybrid kuponové privatizace a privatizace takzvanou českou cestou.

Odstátnění ve většině případů uskutečňovala zkorumpovaná politická elita a státní správa, bývalí šéfové socialistických firem a podniků zahraničního obchodu. Klausovi a jeho ODS tato situace vyhovovala, protože nezaměstnanost byla nízká, mzdy a HDP rostly, vypadalo to, že země vzkvétá. Jenže po několika málo letech se zjistilo, že erár je prázdný a nic do něj nepřibývá. (Jiří Krž, 7.3.2013)