Zkušenosti
nelze nikde nastudovat. Platí to určitě pro zkušenosti s vládou komunistů.
Komunistická strana Československa v době své největší moci sice byla proslulá
polovojenskou disciplinou ve vlastních řadách,
ale ve skutečnosti to nikdy nebyla jednotná organizace chovající se
celých 40 let stejně.
KSČ
byla masovou organizací a měla ohromné množství členů.
Přibližně každý desátý občan prošel jejími organizacemi. Jednalo se tak o mnoho
souborů různých lidí, od primitivních násilníků a mstitelů, přes notorické
vyhledavače funkcí až po snílky, kteří
věřili v přeměnu komunistické strany na levicovou stranu západního typu. Jinak
záleželo, jací se v té které komunistické buňce sešli lidé. Komunistický systém
se neustále měnil. Jiné to bylo za Gottwalda, jiné za Novotného a jiné za
Husáka.
Druhá polovina 60. let
(1965 - 1968), kdy do KSČ zamířila spousta intelektuálů, se jeví jako
nejsvobodnější období komunizmu. Peněz a zboží sice moc nebylo, ale byly
symbolické daně a jiné platby, otvíraly se hranice. V 60. letech se na československém území
několikrát snažila nelegálně usadit Rudá armáda, vždy se jí - a to je velká
záhada - podařilo prezidentovi Novotnému rychle vystrnadit. Cenzura byla formální. Kultura, sport a
společenský život měly zelenou. Byly uváděny nejlepší filmy světové
kinematografie. Zatímco obyvatelstvo vychutnávalo změny k lepšímu a plnilo sály
kin a tribuny stadionů, mezi komunistickými vůdci zuřil boj, ve kterém
Novotnému a jeho prvorepublikovým soukmenovcům docházely síly.
Problémem
byli Slováci, které Novotný měl nejraději, když halekali někde vysoko v horách.
Když se Dubčekovi, Husákovi, Lenártovi a Bilakovi, za pomoci českých
intelektuálů a studentů, podařilo Novotného sesadit, přišly protisovětské
nálady, které posloužily jako důvody pro okupaci a "dočasný pobyt sovětských vojsk", tedy to, o co se
sovětští maršálové snažili už od roku 1945. Pomalu se z mnoha protagonistů Pražského
jara, kteří změnili názor a s okupací souhlasili, stali nejspolehlivější
přisluhovači režimu. Husákova plíživá normalizace, za přítomnosti 200.000
sovětských vojáků, byla v mnohém horší než represe 50. let, protože jednak
nenápadně lámala charaktery, jednak za mimořádně výhodných podmínek na svou stranu získávala ty ambiciózní mladé odborníky (i nestraníky), jimž se jednalo o jakoukoli kariéru a osobní prospěch.
Normalizační
způsoby vládnutí, tj. zvýhodňování nových elit a psychický útlak nejširších
vrstev obyvatelstva, dnes zase praktikují extremistické strany ODS a TOP 09,
zdánlivě pravicové, jejichž členové byli na pragmatický život vyškoleni v
bývalé KSČ (buď osobně nebo v komunistických rodinách). Tyto strany se
vzájemně potřebují, aby mohly masírovat mozky voličů.
Protože tyto dvě extremistické strany nejsou
schopny přestřihnou pupeční šňůry, kterými jsou s komunisty svázány, jejich
život závisí na životu KSČM. Pokud by zanikla komunistická strana, automaticky
by zmizely ODS i TOP 09. Nebyl by důvod jejich existence. Dokladem je úpadek fašistických stran ve vyspělých zemí, který přišel po vytlačení komunistů (Německo, Itálie, Francie, USA). K velkému zvýšení životní úrovně tam došlo jen zásluhou kombinace a různého střídání sociálně- a křesťansko-demokratické
politiky. (Jiří Krž, 24.10.2012)
Po listopadu se jednotná, všudypřítomná, tradičně husitsky loupeživě založená, na feudálním, dědičném, třídně zakomplexovaném kádrovém principu konsolidovaná a „jediná vedoucí státní strana KSČ“ spolu se svými, po srpnu 1968 plánovitě vytvořenými „disidentskými“ zálohami, za účelem udržení své reálné moci, „leninsky“ strategicky rozdělila na tři bojové a navzájem koordinované proudy, předstíraně a teatrálně spolu soupeřící:
OdpovědětVymazat1) „revoluční a třídně uvědomělí“, přízemní, užiteční idioti zůstali v KSČM a odborech (aniž by se byť i jen pokusili založit alespoň jedinou vzorovou neparazitickou produktivní sociální firmu, penzijní fond, nebo proletářský kibuc) a v pohodlí vyčkávají na svoji šanci od masy neschopných socek;
2) mazanější hajzlové pokrytecky „obnovili“ komunisty zničenou ČSSD;
3) nejcyničtější komunistické svině založily z prstu vycucanou „pravicovou“ ODS a estébácké hlídací a vyděračské agentury, různé tunelářské firmy, a pomalu zakládají nové krajně nacionalistické, protizápadní a zamindrákované partaje.
Ani „levicová“ křídla v šovinistické, izolacionistické a kleptokratické nabídce nezůstávají pozadu a občas si s „pravičáky“ navzájem prohodí klíčové členy (Rath) a papouškované fráze. Takto je totalitně nevolnicky vychovaný, závistivý, zápecnický, bezradný a stádovitý volič fackován z více stran jako kibic v mariáši a může si vybrat, komu střídavě skočí na lep a koho bude „vlastenecky“ živit a na koho naopak žlučovitě prskat na bezplatném internetu pod taktovkou sjednotitele Vjačeslava Pružinského.
„Nepartajnická politika“ (podobná advokacii), na bázi občanského zákoníku založená, má reálnou a logicky zdůvodněnou šanci, a to univerzálně. Všechno už tady jednou bylo – jenom zodpovědný občanskoprávní, adresný a průběžný volební systém na bankovně účetním principu dosud nikoli. Nepomůže nic jiného, než úplná, obousměrná personální ručitelská adresnost a zpětnovazebnost volebního systému na voliče, včetně možnosti levného a voličsky osobně zodpovědného referenda i přímé volby kohokoli : „Státy se prostě udržují těmi principy, na kterých vznikly“ (TGM).