Polsko
od pádu Kaczynského vlády praktikuje ucelenou zahraniční politiku, v jejímž
rámci se mu podařilo jednak normalizovat styky s Ruskem a jednak získat
podstatný vliv v Bruselu na tvorbu politiky Evropské unie.
 |
| Polský ministr zahraničí Sikorzki |
Spojenectví s Ruskem i s Německem je dokladem
o překonání minulosti. Poláci pragmaticky
přestali řídit svou zahraniční politiku podle komplexů z minulosti a
dali stranou někdejší nenávist vůči Německu i Rusku, protože jim došlo, že to
pro ně bude výhodné. Česká vláda, na Klausův
pokyn, naopak dělá všechno, aby byla pozice ČR znevýhodněna.
Strategii
Evropské unie v současnosti dominuje Německo. Polský ministr zahraničí Sikorski
má blíže k Merkelové než k Hollandeovi. Cílem
Polska je prosadit se v ústředí Evropské unie jako rozhodující stát. Je
zjevné, že Polsko sleduje tuto strategii velice šikovně. Možná za posílení
vlivu v Bruselu, kolaborací s Merkelovou, investuje hodně z národních zájmů.
Ale to nebude věčně. Jednou začne sklízet úrodu. Zdá se, že Polsku se ve vztahu
s Německem daří vyšachovat Francii a mít druhé hlavní slovo v EU. Jisté to
samozřejmě zatím není.
ČR
je přirozeně daleko menší než Polsko, ale místo spícího ministra zahraničí by
mohla mít také aktivní strategii. Velmi rozumné by bylo hledat spojenectví se
státy obdobné velikosti a se společnými zájmy a prosazovat se v EU jako blok.
Nečasův flirt s neschopným euroskeptikem Davidem Cameronem, který je v Bruselu brán jen jako tradiční nepřizpůsobivý exemplář z Albionu, nemůže vést
jinam než k vytlačení České republiky za hranice jakéhokoliv vlivu. Klausovo a
Nečasovo vyhrožování ostatní státy berou jako neškodný folklor. (Jiří Krž, 22.10.2012)
Žádné komentáře:
Okomentovat