Když to nebouchne, je dobře.

Není on vztah k jaderné energetice hlavně vztahem k životu? V osmdesátých létech jsem téměř výhradně sledoval vídeňskou televizi a poslouchal zahraniční rozhlas, takže jsem o havárii Černobylu věděl o dost dřív, než to oznámila čs. media.

Na tehdejším národním výboru naší obce jim druhý nebo třetí den začala ječet signalizace radioaktivity. Předseda volal tedy někam na okres nebo civilní obranu, co má dělat? Odpověděli mu, aby to vypnul, když mu to vadí, že se nic neděje.

Zatím po Rakousku běhali kontroloři s přístroji, které ukazovaly radioaktivitu. Většina zeleniny šla na skládky. Mlékárny přestaly odebírat mléko, které zemědělci vylévali do kanálů. Byla zakázaná pastva dobytka. Lidé zmizeli i z ulic, nedoporučovalo se vycházet.

U nás byla záležitost bagatelizovaná. Už tehdy na Západě předpovídali, že následky ozáření se projeví během 15ti let. V roce 2001 jsem si pro sebe udělal malou statistiku, kterou jsem už ztratil, a zjistil jsem, že v naší obci za 15 let po Černobylu zemřelo na nádorová onemocnění přibližně stejné množství lidí jako za 50 let před Černobylem. Je to možná nesmysl, může to souviset s životosprávou, lepší lékařskou péčí atd.

Využívat jadernou energii je něco jako zkracovat si cestu po tenkém ledě. Může vydržet a nemusí. Dalším problémem je jaderný odpad, který je zatím nezničitelný. (M.Veselý)