Švédsko je bohaté a sociální.

Švédská ekonomika bez problémů čelí ekonomické krizi. TýdeníkThe Economist přirovnává Švédsko k ekonomické „polární záři“.

Švédsko prochází zásadními změnami od osmdesátých let, kdy bylo známé svými extrémně vysokými daněmi. Nyní ve Švédsku funguje progresivní daň z příjmu a stát postupně zrušil některé další daně, například dědickou daň, darovací daň, daň pro bohaté a majetkovou daň. Co je důležité pro podnikání, je korporátní daň, která se letos ve Švédsku sníží z 26,3 % na 22 %. To je ovšem stále víc než v ČR, kde korporátní daň v posledních letech klesla z 31 % na 19 %.

Švédsko zároveň upravilo své daně z příjmu tak, aby zejména méně kvalifikovaní pracovníci získali větší motivaci k práci. Stát zároveň ztížil podmínky pro získání některých sociálních dávek a také omezil jejich výši. Správu některých sociálních služeb stát předal do soukromých rukou, a tak si nyní Švédové mohou více vybírat mezi veřejnými a soukromými školami nebo nemocnicemi. Mezitím tak klesly veřejné výdaje ze 67 % HDP v roce 1993 na 51 % v roce 2011 a Švédsko zvládlo zredukovat svůj veřejný dluh, čímž se obrnilo před rizikem dluhové krize. V porovnání se Švédskem jsou české veřejné výdaje nižší, podle posledních údajů činí 43 % HDP, avšak český státní dluh pomalu, ale vytrvale roste.

Na druhou stranu švédský veřejný sektor stále zaměstnává až 30 % pracovní síly, v porovnání s průměrem OECD, který je 15 %. Zároveň ale Švédsko nebrání volné ruce trhu, i když musí přihlížet bankrotu národní automobilky Saab a čínské kontrole nad další švédskou automobilkou Volvo.

Švédský příklad není asi ideální. Co je ale záviděníhodné, je švédská důvěra ve fungování vlastního státu. Švédové jsou ochotnější platit vysoké daně, když vědí, že s jejich penězi bude rozumně naloženo. A i když se stále část Švédů obává zneužívání sociálních dávek, z pravidelných průzkumů veřejného mínění vyplývá, že švédská důvěra v sociální stát mírně roste, a to se nezměnilo ani se současnou ekonomickou krizí – zdá se, že Švédsko si tím nejhorším prošlo v devadesátých letech a nyní těží z tehdejších reforem.

Zdá se tedy, že proklamovaným českým cílem by nemělo být dosahování budoucího sociálního smíru, jako spíše zvýšení důvěry ve funkčnost sociálního systému. Což bez ohledu na politickou rétoriku neznamená posun doleva, nýbrž spíše ochranu před zneužíváním sociálních dávek a boj proti korupci. Příklad Švédska ukazuje, že potřebné reformy lze okoukat napravo i nalevo od politického spektra, i když pro úplné okopírování švédského modelu by se asi nepodepsala žádná česká vláda, ať už by byla jakéhokoli složení.