Velké politické strany v ČR ubíjí ekonomiku i morálku.

Dnes, 28. září 2012, si připomínáme úmrtí knížete Václava, patrona české země, v roce 935.     Výročí přichází v době, která není pochmurná kvůli válce, přírodní katastrofě nebo otravě alkoholem, ale kvůli politickým a ekonomickým neúspěchům celého státu. Někdo říká, že přišel čas nalít si čistého vína a otevřeně říci, že jsme na rozdíl od jiných národů tisícileté budování státu nezvládli dobře. Po dobrém to samozřejmě nepůjde, ani provokační střelbou dětskou pistolkou.

Nezvládli jsme především posledních sto let. Nedokázali jsme vybudovat ani první republiku, ani socialismus, ani restaurovat kapitalismus. Oba vůdci, dlouho- či krátkodobé ikony, českého národa – Tomáš Masaryk a Václav Havel - se ve svých předpokladech hodně mýlili. Oba vycházeli z toho, že zvenčí působí zlo, které politicky, ekonomicky, mravně a kulturně český národ potlačuje a ničí. Oba vůdcové převratů předpokládali, že bude-li odstraněno toto zlo - v případě TGM nadvláda Rakouska–Uherska a v případě Václava Havla komunismus - zákonitě nastane období ekonomické, politické mravní a kulturní obrody českého národa. Z Čech se stane „země zaslíbená“, nebo jinak, „zemský ráj to na pohled“. Výsledek? Rakousko–Uhersko zaniklo, komunismus byl poražen a ráj v zemi české vidí snad jenzloději.

Chyba je asi v lidech. T. G. Masaryk i Václav Havel, stejně jako Franz Josef, Beneš, Gottwald, Husák, Zeman a Klaus žili izolováni od běžného života šedé masy, neznali nebo podcenili fakt, že existovalo několik vrstev obyvatelstva, kterým staré režimy vyhovovaly. Byli to jednak lidé, kteří, i když neprofitovaly, byli zvyklí na zaběhlý starý systém a změnu si nepřáli (a těžko ji nesli), jednak lidé uvažující jen pragmaticky, kteří z nedostatků režimů měly prospěch a změny systému šly vždy kolem nich.

Bylo chybou lidu, že svěřil moc politickým stranám a ještě horší bylo, že lid si stát a jeho majetek neuhlídal. Byly to naopak právě politické strany, jejichž fatální chyby se podepsaly pod největší maléry a prohry českého lidu, jakými byly Mnichovská dohoda, přijetí demise vlády prezidentem Benešem v roce 1948, Moskevské protokoly a rozkradení majetku republiky v 90. letech.

Největší chybou T. G. Masaryka bylo nahrazení vlády c. k. rakousko-uherského dvora vládou politických stran, které se k lidu chovaly stejně pohrdavě jako dříve vídeňský dvůr. Největší chybou Václava Havla bylo, že pohrál svůj boj s Václavem Klausem a dovolil, aby místo Občanského fóra (občanské společnosti) vládly politické strany, které se k českému státu a k českému lidu chovají stejně jako krutí a loupežní švédští vojáci za třicetileté války.

Už nyní mnozí politologové, historici, filozofové a publicisté otevřeně mluví o tom, že téměř 100 let vlády politických stran dovedlo český lid i stát k hroznému hospodářskému a mravnímu úpadku. Bohužel konec politických stran není v dohledu. Proto by si lidé měly spočítat, jaké škody které strany a kteří politici zemi udělali, a když voliči musí vybírat z politických stran, volit toto nutné zlo, měli by volit ty strany, které nedávají na volební kampaň stomilionové částky. Ty peníze určitě jsou získané poctivou cestou. (Jiří Krž, 29.9.2012)