- kovové součástky se vyměňují za umělohmotné;
- přístroje jako například notebooky se vyrábějí tak, aby nebylo možné se do nich dostat;
- baterie jsou často pevnou součástí produktu a nelze je vyměnit;
- vyvíjí se příslušenství, které je kompatibilní jen s některými modely;
- a tak dále a tak dále…
Z takzvaného
plánovaného zastarávání se stala běžná praxe, jejímž prostřednictvím velké
koncerny maximalizují své obraty. „Plánované zastarávání je dnes všudypřítomné. Součástky
jsou často funkčně poddimenzované, předčasně se opotřebovávají anebo rovnou způsobují
v podstatě načasovanou poruchu. Z prodeje záměrně nekvalitně vyrobeného
zboží se stal masový fenomén.
Plánované
zastarávání má širokou škálu podob:
Nejextrémnějším
případem je, když firma rovnou naprogramuje do svých výrobků přesnou délku
životnosti. Běžně to dnes zřejmě dělají někteří výrobci paměťových karet pro
fotoaparáty nebo telefony: překročí-li majitel určitou kvótu, karta se stane
nepoužitelnou. Podobně to prý funguje například i u řady kávovarů, které po
určitém počtu káv jednoduše přestanou fungovat a majiteli dají najevo, že je
čas na údržbu.
Totéž
platí pro tiskárny: některé byly nastaveny tak, aby po určitém počtu
vytištěných stránek přestaly tisknout. Konkrétně studie uvádí případ náplně do
laserové tiskárny: její zabudované počítadlo zapříčinilo, že tiskárna již po
patnácti tisících vytisknutých stránkách hlásila, že je nutno náplň vyměnit.
Když se odařilo počítadlo třikrát přetočit a bez problémů tak vytisknout
padesát tisíc dalších stránek…
Sázka
na produkty s jepičím životem se posléze stala natolik populární, že
v roce 1958 jeden z nejznámějších průmyslových designérů Brooks
Stevens prohlásil: „Naše celá ekonomika je postavena na plánovaném
zastarávání a každý, kdo dokáže číst bez toho, aby při tom hýbal rty, by to už
měl vědět. Děláme to z toho nejzdravějšího důvodu: abychom vydělali
peníze.“
Žádné komentáře:
Okomentovat