Oficiální média v
celé Evropě o Islandu informují nejasně a útržkovitě. Bojkot
informací o Islandu je striktně dodržován
všemi novináři . Masmédiím vládní vyjednávači v některých zemích údajně
výměnou za mlčení nabídli daňové úlevy.
Island je klasickou ukázkou toho, jak neoliberální reformy mohou
zlikvidovat státní ekonomiku. Rozkradené a vytunelované islandské banky stály v
roce 2008 před bankrotem, protože měly dluhy rovnající se desetinásobku HDP
Islandu.
V tomto roce padly tří
hlavní islandské komerčních banky. Tato krize v roce 2008 připravila
desetitisíce Islanďanů o práci a domovy. Akcie na burze ztratily 90
procent své hodnoty. Země dospěla na pokraj bankrotu.
V
následujícím roce 2009 začaly první protesty před parlamentem, které se v
několika dnech přetavily do mohutné celostátní demonstrace. Lidé byli před
parlamentem tak dlouho, až donutili premiéra Geira Haardeho a celou vládu k
rezignaci.
Na podzim roku 2009 se začala z lidového popudu
prostřednictvím občanských shromáždění připravovat nová ústava. Island je unikátní země s nejstarší
parlamentní tradicí na světě. Althing.
Ústava se připravovala tak, že Islanďané zvolili 31-členné ústavodárné
shromáždění složené z občanů různých profesí.
Ve dvou referendech občané bankám odepřeli
záchranu a splacení zahraničního dluhu. Jedná se o peníze 340 tisíc Britů a
Nizozemců, kteří do islandské banky dali své peníze a kvůli kterým vznikl
mezinárodní konflikt. „Daňoví
poplatníci by neměli odpovídat za placení dluhů soukromých institucí,“
řekl Sigriur Andersen, mluvčí Poradenské skupiny, která odmítá toto splácení.
V září 2011 byl bývalý předseda vlády Geeir
Haarde postaven před soud, aby se zodpovídal ze svého podílu na vypuknutí
krize. Soudní proces trvá doposud. (Jiří
Krž, 18.9.2012)
Žádné komentáře:
Okomentovat