Životní úroveň v ČR dohání Albánii.

Finanční krize a demoralizovaní politici většiny bývalých středo- a východoevropských socialistických států vzali obyvatelstvu těchto zemí naději, že brzy dosáhnou na úroveň bohatého Západu. Právě nižší životní úroveň byla hlavní příčinou pádu komunistických režimů. Po revolucích se nejen nepodařilo Západ dohnat, ale nůžky se nadále rozevírají.

 Dneska si spousta lidí klade otázku, jestli plné regály více či méně kvalitního zboží, na které dnes zpravidla nemají peníze, dokázaly převážit předlistopadový malý výběr a především sociální výhody socialistického systému. 

České obyvatelstvo dneska je ve spotřebě na dvaadvacátém místě v EU, čímž za průměrem zaostává o třicet procent. Podobně jsou podle Eurostatu na tom Slováci a Poláci. Podle HDP jsou Češi jedenadvacátí a za evropským průměrem zaostávají o dvacet procent.

Otevírání nůžek mezi bohatými a chudými nezažívá české obyvatelstvo tak drasticky jako například Irové nebo Španělé, kteří se donedávna rovnali Německu nebo Francii, protože průměrná životní úroveň v ČR se po mírném vzestupu v polovině 90. let  opět vrátila přibližně na úroveň, na kterou před rokem 1989 bylo obyvatelstvo zvyklé. Relativně si ovšem české obyvatelstvo pohoršilo, protože spotřeba se zvyšuje pomalu, mnohem pomaleji než v sousedním Německu a Rakousku.

Znamená to, že právě ve střední Evropě se prohlubuje hlavní hranice mezi bohatými a chudými zeměmi. Na jedné straně jsou Rakušané a Němci, jejichž životní úroveň překračuje o dvacet procent evropský průměr, na druhé straně Češi, Slováci a Maďaři se spotřebou zaostávají za průměrem o 30-40 procent. Podle prezidenta Klause se prý máme nejlépe od roku 1989. V praxi to například znamená, že české rodiny mají  blíže k Albánii, než k rodinám v sousedním Rakousku nebo Německu.

Současná a předchozí vláda vytvořila a vytváří, kromě rozpočtových dluhů i skryté dluhy. Tyto dluhy jsou přímým důsledkem vládních představ o tzv. nápravě veřejných financí. „Nápravě“ v prostředí rozbujelé korupce, v prostředí zdeformovaného systému zdanění, v prostředí bez ekonomického růstu.
Celá infrastruktura ČR v nejširším slova smyslu je dnes poznamenána narůstajícími vnitřními dluhy - od obrany a bezpečnosti počínaje, přes zdravotnictví, školství, kulturu, ochranu životního prostředí až např. po dopravu.
Je důležité zdůraznit fakt, který zpravidla uniká v úvahách o růstu HDP v ČR. Ani v roce 2012 nedojde k překonání úrovně tvorby HDP z roku 2008. Přitom předkrizové úrovně se podařilo dosáhnout ve všech sousedních zemích – Polsku, Slovensku, Německu a Rakousku již v roce 2011. Mezinárodní pozice ČR v rámci zemí EU-27 se v předchozích třech letech výrazně zhoršila. I to je výsledek hospodářské politiky „rozpočtově odpovědné“ vlády.
Tento trend pokračuje i v letošním roce. Zatímco všichni sousedé České republiky zaznamenali v I. čtvrtletí ekonomický růst (Německo 1,2 %, Rakousko 0,7 %, Polsko 3,8 %, Slovensko 3,2 %) Česká republika zaznamenala ekonomický pokles -0,7 %. Tím se fakticky připojila k zemím, na které nejvíce dopadá ekonomická krize (proti které nás vláda údajně svými kroky brání).