Idylická venkovská krajina s drobným
rolníkem na poli nebo stáji má v reklamě přednost. Realita života je úplně
jiná. Nejprve je třeba určit, co je malý a co velký zemědělec. „Kolik má sedlák mít polí, aby nebyl
velkovýroba, kolik má chovat krav nebo prasat, aby nebyl agroprůmysl, kolik má
používat chemikálií, aby nebyl označen za velkovýrobce?“
V dobách kolektivizace
dostali národní výbory úkol rozdělit zemědělce na malé, střední a velké
(kulaky). Řešily to podle místních podmínek. Někde byl vesnickým boháčem
označen, kdo měl 30 ha polí, jinde kdo měl 15 nebo 10 ha, případně ještě méně.
Když
byl někdo označen za kulaka, nemusel být uvězněn nebo vystěhován (takových bylo
bezvýznamné procento), přesto trpěl nejen on (vysoké kontingenty, pokuty, zákazy domácích porážek, domácí
prohlídky atd.), ale hlavně jeho děti. Při tradiční loajalitě většiny učitelů k jakémukoli
režimu se to projevovalo na horším hodnocení žáků pocházejících z větších usedlostí
a přenášelo se to i do dětských kolektivů, které děti sedláků zesměšňovaly,
urážely a vylučovaly. Při výběru
povolání dětí (studiu) měly rozhodující slovo národní výbory ovládané
komunisty. Děti sedláků směly jít maximálně na zemědělskou školu, často byly nuceny
už od 14 let pracovat na „kulacké půdě“ rodičů (většinou už v JZD). Posudek
s označením protisocialistického živlu se s nimi táhl mnoho let,
zvláště u mužů při vojenské službě, když automaticky ztráceli nárok na
jakoukoli vojenskou hodnost, na působení u moderních zbraní a na službu v blízkosti
státních hranic.
Dneska se situace změnila, odborníky
je za drobného zemědělce vydáván i třeba ten, kdo obhospodařuje 50 nebo 100 ha polí.
Změnil se i trh potravinami. Denně se objevují nové a nové výrobky
potravinářského průmyslu, které mají dokonalý vzhled a vůni, jsou dokonale
zabaleny, ale chuť mají tuctovou. Veřejnost,
která se v rozmanité nabídce nemůže vyznat, začíná toužit po kvalitě, jako
bývala v minulosti, když produkci potravin zajišťovali většinou jen drobní
zemědělci. A drobný zemědělec, to je také rozmanitá kulturní krajina.
„Povinností zemědělství
není dobře vypadat, ale produkovat velké množství potravin,“
říká Dr. Vincent Börner ze Zemědělské univerzity v australské Armudale.
Člověk denně spotřebuje 3.500 kcal. Když sní denně čtvrt kila masa, je to za
rok 85 kg. Znamená to, že například 17 milionů hektarů v Německu, musí
uživit 80 milionů lidí.
Nedůvěra k průmyslovému zemědělství bude se asi
zvyšovat, ale jeho likvidace je už nemožná. Drobní zemědělci však mají ve
společnosti své místo, i když se v kruzích pragmatiků stávají terčem
posměchu i nenávisti. (M.V.)
Žádné komentáře:
Okomentovat