Poláci nyní jsou ekonomicky a politicky v EU mnohem dál než my, přestože ČR na počátku 90. let měla ohromný náskok. Přerod z mentality chudých sousedů v dospělé partnery debaty je ovšem složitá věc, zejména politická. Od vstupu do EU, a ještě dříve, jsme byli zvyklí od Evropy brát (a mnohem více, než jsme bez rozkradení byli schopni utratit), a teď najednou my máme něco sami přispět?
Polákům je jasné, že na chorobný pokřik z prezidentské pavlače není v Evropě nikdo zvědavý. Že je mnohem lepší zůstat u jednacího stolu, a ne jen neustále "kroutit hlavou", případně, kritizovat vše co z ní nepochází a v mediích "se zlobit, velice se zlobit". S takovými šašky se opravdu brzy každý evropský politik přestane kamarádit. Jsme, hlavně Hrad, proti všemu z EU ještě předtím, než to bylo vysloveno. „Tabula rasa musí být, i kdyby na to mělo padnout tohle odium.“(starý český film)
Poláci jsou hrdi na to, že jsou občany země, která zásluhou vstřícné politiky k EU bohatne a získává respekt v celém světě. Je to ohromný rozdíl proti českému hradnímu smrádku, jímž jsou media denně zásobována. Český občan už zase ztratil soudnost a věří tomu, že euro je příčinou všeho zla, že se všude jen čeká, až společný projekt zkrachuje a politici se vrátí za železnou oponu, do bezpečně izolovaných vod nacionalistické a komunistické rétoriky, ve kterých vyrostli. Dobrý politik přece má pěstovat kulturu národa, otvírat ji světu. A hlavně si nemyslet, že je středem vesmíru. (J.Krž, Praha 20.1.2012)
Žádné komentáře:
Okomentovat