S komunistickým režimem spolupracovala i řada lidí bezesporu schopných a výkonných, což bylo odrazem faktu, že komunistické Československo bylo spolu s NDR nejúspěšnější ekonomikou východního bloku. Nejednalo se jen o lékaře nebo ředitele vědeckovýzkumných ústavů s reálnou mezinárodní reputací, ale hlavně o zástupce hospodářské sféry, které jejich práce často téměř automaticky přiváděla do styku s kapitalistickým světem. Šéf někdejšího prognostického ústavu Valtr Komárek v době převratu ostatně hřímal, že Československo, podobně jako jihoamerické diktatury, ovládá stovka navzájem provázaných rodin.
Největší tlak na změnu poměrů vyvíjela mladá generace komunistické strany, děti jejích představitelů. Zatímco úspěšný vekslák mohl bílý mercedes (symbol úspěšnosti) bez problémů předvádět kdekoli, syn ministra si nic takového dovolit nemohl, protože by ohrozil postavení svého otce.
Ještě dříve než v české metropoli se o nových poměrech, o kapitalismu, šeptalo mezi nastupujícími moskevskými elitami. Mladí novináři a členové komsomolu naoko hlasitě podporovali Gorbačovovu politiku, připomínající Pražské jaro 1968, po straně se hlásili k radikálnímu Borisi Jelcinovi. Ten už v osmdesátých létech říkal, že to v Sovětském svazu půjde i bez komunistů. To samozřejmě byly šoky pro Husáka, Jakeše, Bilaka atd., kteří bezmezně věřili v pokračování cesty, kterou vytyčil Brežněv.
Podle Lubomíra Štrougala, který byl z funkce premiéra vyhozen v roce 1987, listopadové události organizovali generál Alojz Lorenc s vedoucím bezpečnostního oddělení ústředního výboru KSČ Rudolfem Hegenbartem. Dospěli k rozhodnutí vytvořit situaci vedoucí ke svržení generálního tajemníka Miloše Jakeše. Proto ovlivnila výsledek studentské demonstrace intrika tajných služeb (smrt studenta Šmída na Národní třídě). To vytvořilo kvalitativně novou situaci, uvádí v druhém díle svých pamětí Štrougal. Dodává, že spiklenci prohráli a stali se jen hříčkou neúprosných společenských sil. Co by ale následovalo, kdyby uspěli? Pokud by to dovolila mezinárodní situace, tak zřejmě nějaká přechodná forma tržního socialismu, jako byla v Polsku.
Kdyby se dnes uskutečnil sociologický průzkum mezi novými elitami, zřejmě by prokázal, že nejméně z devíti desetin pocházejí z komunistického prostředí (byli přímo členy KSČ), nebo z rodin komunistických, případně z rodin, které za poskytnuté materiální výhody (studium, hospodářské aj. funkce, byty apod.) vykonávaly pro režim různé protislužby (informátoři).
Není dnes už překvapením, že nejnenáviděnější představitel komunistického režimu v roce 1989 Miroslav Štěpán se stal úspěšným podnikatelem, který za nejlepšího dnešního politika označuje Václava Klause a vyzdvihuje vlády ODS. Štěpánův návrat mezi politiky přitom nebyl přímočarý. Jako jeden z mála vysokých funkcionářů, který usiloval o nejvyšší pozici v komunistickém státě, prošel i vězeňskou celou. Nakonec se určité satisfakce přece jen dočkal, když se úspěšně vrátil i do politiky. Není bez zajímavosti, že vliv na pražskou politiku Štěpán znovu získal v éře primátora Béma, kdy s ním spříznění lidé z KSČM ovládli důležitý kontrolní výbor. (Jiří Krž, 17.11.2011)
Žádné komentáře:
Okomentovat