Pokrytecká vláda konzumu.

Každý může zbohatnout a závisí jen na něm, kam se v životě dostane. Až na to, že všichni bohatí být nesmí, protože to by bylo socialistické rovnostářství. Někdo musí být chudý.

Soukromý podnik je prý efektivnější než státní. Až na to, že efektivitu soukromého podnikání měříme v době, kdy je v zisku. Krachy bank, společností i soukromníků do této ideologie nepočítáme.

Po druhé světové válce přišla myšlenka sociálně spravedlivé společnosti, v níž peníze už nebudou potřeba a zmizí sociální patologie. Kdo to nechtěl, byl nepřítel lidu. Dnes je to opačně, kdo nemyslí na peníze až na prvním místě, je nepřítel trhu.

Zrušila se veškerá tabu, která jsme měli. Prosazují a oceňují se extrémy, speciální efekty, výjimečné věci. Běžná, seriozní, kvalitní práce už nikoho nezajímá, to je zaostalá metoda k vydělání peněz.

Lidé se hodnotí podle toho, jak rychle „dokázali“ být úspěšní.  Chybí však hodnocení toho, co  hodnotného pro společnost vytvořili. Chybí tradice, zdravý konzervativismus, zhodnocení smyslu pokroku.

Žijeme v unikátním experimentu s absolutní svobodou pro vyvolené a virtuální svobodou pro ostatní, kteří každý měsíc mohou svobodně zaplatit své účty, ať mají z čeho, či nikoli.

Žijeme v nejlepší době lidstva, tvrdí Klaus, tak jako to různí panovníci a zbohatlíci tvrdili už ve starověku. Přitom každý uvažující člověk ví, že k porovnávání úrovně života v různých činnostech a různých dobách neexistuje míra. Lze určitým způsobem porovnat odměnu a pracovní dobu, nikoli fyzické a nervové vypětí a spokojenost.

Je lépe utrácet, nebo šetřit? Američané říkávali, že je třeba dělat hodně peněz a hodně je utrácet. Česká vláda říká, že občan má méně peněz dostávat a více utrácet. Hovoří o volném trhu, přitom prakticky v podobě nových a nových daní vymýšlí pořád větší regulace trhu.

Česká země, která dala světu spoustu chytrých lidí, měla ještě před několika desetiletími nadprůměrně vyspělé školství, zdravotnictví a řadu dalších odvětví, se nyní topí v ideologických sporech, nesmyslném šetření, podivných kauzách, v nekonečné touze po jakési teoretické špičkovosti. Opět platí, kdo nejde s námi, jde proti nám. Vše staré a vše zahraniční je špatné. Hledání viníků systémově podmíněných selhání, hledání „supersprávných“ řešení, trapné elitářství a zoufalé vymýšlení „superefektivních“, ale nesmyslných a v praxi kolabujících systémů a tak dále. Práce a výroba jsou zbytečné. Řadu věcí jsme zredukovali na zisk a šetření. O nic jiného už dnes nejde než o to, aby občan odváděl státu co nejvíc peněz. (16.7.2012, J. Krž)