Venkovské děti to se vzděláním nikdy neměli lehké. V rakouských a českých zemích od poloviny 18. století platilo nařízení Marie Terezie o povinné školní docházce, ale téměř až do konce 19. století to venkov nebral vážně. Nebyly školní budovy, nebyli učitelé a nebyl zájem rodičů posílat děti do městských (farních) škol, vzdálených i mnoho kilometrů (často více než 10). Ještě v 50. letech dvacátého století se v českých zemích našlo dost lidí (svéprávných), kterým dělal problém podpis, o čtení nemluvě.
Diktatury se vyznačují nedemokratickými formami vlády, což však v mnohých případech je pro stát a pro obyvatelstvo přínosem. Jeden německý nacistický předpis nařizoval, že do osad, kde jsou více než 3 děti, musí docházet učitel, nikoli děti docházet do škol ve větších obcích. Jako důvod tohoto opatření byla uváděna únava dětí. Dětí absolvující chůzi nebo jízdu ve veřejných dopravních prostředcích jsou unavené a nemohou se v soustředění na vyučovací látku vyrovnat dětem, které mají školu v místě bydliště. Podobný předpis zřejmě měla před rokem 1989 sovětská republika Litva, kde v obcích s více než 5 dětmi musela být škola.
Podle Statistik Austria v rakouské zemi Burgerland je z obecných škol 26,6 procent jednotřídních. V Tyrolsku je jich 21,4 procent, ve Vorarlbersku 14 procent. Rakousko ovšem nechce být pozadu za ostatními zeměmi, včetně ČR, a dalo se do uzavírání malých škol. Například ve Štýrsku má letos být ze 48 jednotřídek zavřeno 31. Po prázdninách 2013 by mělo zůstat jen 12 jednotřídek.
Podstatně méně malých škol je v Dolních Rakousích (7,1%), Korutanech (5,6%), Solnohradsku (4,3%), a Horních Rakousích (3,8 %). Z 261 obecných škol, které jsou ve Vídni, je jen 1 jednotřídní, což navíc je škola soukromá. Více než polovina (51,8%) rakouských obecných škol má více než 4 třídy.
Žádné komentáře:
Okomentovat