Žádný polistopadový politik si nevysloužil od komunistů tolik projevu nenávisti jako Václav Havel. Po jeho smrti přišli o svůj terč, který byl výzvou k tomu, aby se semkli vůči Havlovi jako nepříteli, který je zbavil ústavní „vedoucí úlohy ve společnosti“.
K tradičním držitelům rudých knížek se už od roku 1990 proti Havlovi připojovaly i různé jejich odnože, včetně fanatických přívrženců komunistického cenzora Miroslava Sládka. A nejednou se na stranu komunistů fakticky připojoval i pokrytec Václav Klaus a jeho ODS. Havlova víra v nekomunistickou sociální spravedlnost, v moudrost Západu a ve správnost evropské integrace je přiváděla k záchvatům nepříčetnosti.
Zatímco oficiálně KSČM zachovává při Havlově úmrtí korektnost, kovaní bolševici, včetně tzv. mladých komunistů, si nad mrtvým Havlem ulevují tím nejprimitivnějším způsobem. Na letácích sice vyjadřují radost z Havlova konce. Ale viděl někdy někdo komunisty skutečně radovat? Je možné jejich reakce zvané „spravedlivý hněv pracujícího lidu“ nazvat radostí.
Vyvedena z míry je i česká vláda, kterou víc než reakce občanů překvapily mezinárodní ohlasy. Nezbylo jí nic jiného než se přizpůsobit a pro světovou veřejnost připravit okázalý pohřeb.
Žádné komentáře:
Okomentovat