Ministři zemědělství EU opět jednají o reformě.

Dnes odpoledne se v Bruselu sejdou ministři zemědělství členských zemí EU, aby jednali oo reformě evropského zemědělství, která se dostala na mrtvý bod.

Do zemědělské politiky EU zasáhl Evropský parlament, takže se budou projednávat jeho návrhy. Jsou 4 hlavní problémy, na kterých vázne dohoda.

Evropský parlament odmítl separátní doplňky předložené hlavními politickými frakcemi, které požadovaly zahrnout certifikované environmentální programy do 30 % „zelené pomoci“, pokud by byly „ekvivalenty“ ke třem novým nástrojům ozelenění. Tento krok převrátil plán podporovaný poslanci výboru, který by umožňoval tyto programy kvalifikovat jako zelené ze svojí povahy, a tak by měly automaticky nárok na podporu. Namísto toho se tedy zdá, že bude opět toto téma předmětem trialogu s Evropskou radou, která se silně přiklání k „ekvivalentům“, tedy k přístupu, který by dával farmářům vyšší míru flexibility. Environmentální nevládní organizace urychleně přivítaly tuto modifikaci.
 EP schválil strop dotací pro velké podniky 300.000 eur, když návrh socialistů jsnížení stropu na 200.000 eur jen těsně neprošel.

Když je jaro, tak se seje.

Poručíme větru i dešti.

Jak jsme Klausovi nechali rozkrást stát.

HN: Skoro dvacet let se diskutuje o průběhu české privatizace. Skutečně se nešlo vyhnout krádežím, které ji provázely, nebo je alespoň omezit?

Stráský: Chtěli jsme privatizovat. A jistě může být debata, jestli to mělo trvat pět nebo padesát let. Ale všichni dohromady jsme neměli na svých účtech ani jedno procento toho majetku. Takže jsme mohli zpomalit a čekat, až nějakým způsobem zbohatneme, nebo to nějak urychlit. To byl princip kuponové privatizace. Každý dal tisícovku, dohromady jsme dali asi pět miliard a za to jsme privatizovali asi stokrát víc. A pokud jde o to kradení, jak říkáte: ano, jedna cesta, jak nechat lidi zbohatnout, je nechat je krást. A cesty, jak lidi nechat zbohatnout, jsme hledali.

HN: Takže to byl záměr?

Stráský: Záměr to jistě nebyl, ale všichni to podvědomě cítili. Už tenkrát se říkalo: nejlepší by bylo zhasnout, ať si to šikovnější rozeberou. Celý spor o privatizaci, ono vytvoření fondů, které nám pak někam utekly, bylo vedeno myšlenkou akumulovat kapitál do rukou několika lidí tak, aby si mohli sáhnout na velké podniky. Tak, aby se Škodovka nemusela dávat Volkswagenu, proti čemuž Klaus vždycky byl.

HN: Proč to ale v roce 1997 nakonec skončilo tak nedůstojně? Malé banky krachovaly jedna po druhé, ty velké polostátní měly obrovské ztráty, do toho rozpočtové balíčky, přiznání, že se v Česku opravdu krade...

Stráský: Poznali jsme, že česká privatizační cesta nemůže být čistá, protože tady není nikdo, kdo vyndá dvě miliardy a něco si koupí. Na druhé straně jsme byli napadáni, že nemůžeme všechno prodat cizímu, západnímu kapitálu. Jako místopředseda vlády jsem měl na stole bilanci, kde jsem sledoval, kolik toho mají Němci, kolik Američani, Francouzi... A třetí cesta byla nechat banky půjčit úvěry, které se nesplatily. Byla to třetí cesta a vlastně jediná, když krádeže nebudeme brát jako oficiální cestu.

HN: Bankovním socialismem za český kapitalismus?

Stráský? Musel bych vám odpovědět, že to tak bylo, a dokonce bych musel říct, že to tak bylo vědomě. My jsme si to spočítali, že není jiná cesta než do toho zatáhnout banky, aby našim lidem půjčily. I když to někdo zaplatí a jiný ne. A nezaplatilo se toho hodně, odepisovaly se stovky miliard. Asi v roce 1993 se banky poprvé oddlužily, poněvadž tam byly i staré úvěry, co vznikly za komunismu. To bylo prvních zhruba 50 miliard. Ale pak se ukázalo, že se za pět let kapitalismu udělaly desetkrát větší dluhy.

BC: Jan Konvalinka na Facebooku považuje takové doznání za důvod k trestnímu stíhání přiznaných zločinů. Můj názor je takový, že tahle strašlivá ekonomická kriminalita je bohužel základ moderní české „demokracie“... něco jako státotvorný prvek, něco jako kořen právního uspořádání státu, něco jako Benešovy dekrety.

Jan Stráský: Co Klaus sám necítí, nikdy neposlechne 

Londýnský ekonom a odborník na kapitálové trhy a důchodové pojištění František Nepil léta argumentuje, že kapitál, kteří čeští politikové při privatizaci rozkradli, jim nepatřil, protože zosobňoval důchodové zabezpečení, úspory občanů na stáří. Teď se pracně občané přesvědčují, aby vytvářeli „druhý pilíř“, ale z ničeho, když politikové jejich našetřený kapitál už rozkradli.

Strop přímých plateb by se měl snížit na 200.000 eur?

Zítra dojde v Evropském parlamentu k prvnímu čtení návrhů na agrární reformy. Debata může být vzrušující a hlasování nebude konečné, protože většina poslanců se bude seznamovat s návrhy a doporučeními zemědělského výboru.

V odborných kruzích se očekává, že v EP se objeví spousta pozměňovacích návrhů. Hlavně sociální demokraté se netají požadavkem snížit strop přímých plateb na 200.000 eur (5,200.000 Kč) a mělo by se dodržet vynětí 7 procent půdy pro ekologii.

20 gramů masa denně pro zdraví a dlouhý život.

Zdá se, že výsledky vědeckých výzkumů o výživě a zdravém jídle a životním stylu jsou takové, jaké si přeje ten, kdo si je objednal. Pomalu doznívá hon na cholesterol a živočišné tuky a je tady hon na červené maso a uzeniny.

Ústav sociální a preventivní v Curychu zveřejnil studii, údajně výsledky sledování 450.000 osob, že pojídání více než 40 gramů červeného masa nebo uzenin denně je příčinou předčasné smrti. Vegetariáni podle výzkumu žijí déle než lidi, kteří jedí více maso než ovoce a zeleninu, pijí alkohol a kouří.

Vegetariánství však také není ideální, protože maso obsahuje soustu látek potřebných pro tělo, od vitaminů až po železo. Doporučuje se tedy jíst průměrně denně 20 g masa a uzenin.

Amnestie je jen zanedbatelná škoda způsobená Klausem.

Zásluhou Klausovy hospodářské politiky vznikla prakticky ze dne na den nová vrstva miliardářů, která se odmítla o zisky dělit se státem a obratně miliardy převedla za hranice.

„Budeme potřebovat všechnu svou moudrost, rozvahu, schopnosti i rozum, abychom obstáli, abychom tuto krásnou, ale posledními desetiletími tolik poškozovanou zemi uzdravili a udělali z ní zemi normální, vyspělou, kulturní, fungující,“ prohlásil premiér Václav Klaus 1. ledna 1993 ve svém novoročním projevu ke vzniku České republiky. Když ale koncem roku 1997 odcházel z postu premiéra, ekonomika země se podobala starému mostu, jenž se nezadržitelně řítil do propasti.

To, co Klaus budoval, vlastně nebyl kapitalismus, ale bankovní socialismus. Dobrodinec Klaus vždy rád říkal – že když si chceme hrát na dobrodince, ať to činíme za vlastní peníze. Pokrytec Klaus sám se toho ale nedržel. Peníze na tvorbu nových miliardářů neměl, použil tedy peníze občanů, které s jako rezervu na horší časy do státní pokladny dlouhá léta ukládali občané.

Klaus, který za svého  dlouhého vládnutí dostal od obdivovatelů přezdívky jako „Osvícený“, „Božský“ či „Velký Narcis“, se však tvářil (a dodnes se tváří), že v době, kdy ho z místa premiéra vyhodili, jako by nahnilá a rozebraná česká ekonomika byla perfektní. Zapomněl však na zákon volného pádu.

Nic jiného se ani stát nemohlo, protože způsob privatizace a řízení bank, který Klausův tým vymyslel a uskutečnil, neodpovídal potřebám země. Šlo o hybrid kuponové privatizace a privatizace takzvanou českou cestou.

Odstátnění ve většině případů uskutečňovala zkorumpovaná politická elita a státní správa, bývalí šéfové socialistických firem a podniků zahraničního obchodu. Klausovi a jeho ODS tato situace vyhovovala, protože nezaměstnanost byla nízká, mzdy a HDP rostly, vypadalo to, že země vzkvétá. Jenže po několika málo letech se zjistilo, že erár je prázdný a nic do něj nepřibývá. (Jiří Krž, 7.3.2013)

Jihostroj proniká na ruský trh.

Společnost Jihostroj Velešín, která vyrábí hydraulické systémy (pro nákladní automobily, traktory, zvedací vozíky a podobně) a letecké přístroje, zvýšila loni podle předběžných údajů zisk na 42 milionů korun, čili téměř na dvojnásobek.

Dvě třetiny vývozu jdou do USA, pětina míří do Německa. Na třetím místě je Francie se třemi procenty. Zboží za asi 10 milionů šlo loni do Ruska, kde by se Jihostroj chtěl prosadit.

Firma věří, že už letos vývoz do Ruska zdvojnásobí a během několika dalších let se dostane na desetinásobek loňské hodnoty, přičemž obsadí minimálně čtvrtinu ruského trhu s civilními hydraulickými systémy. Finálním zákazníkem bude například společnost Kamaz, přední ruský výrobce autobusů a nákladních aut.

Jíme i odpad z jatek.

Již si pomalu zvykáme na to, že se v chlebu můžou objevit zbytky korýšů, že do chlebové mouky výrobci přidávají L-cystein, který usnadňuje hnětení těsta (zkracuje se jeho doba), že „jogurt“ vydrží klidně měsíc. Že umělé sladidlo aspartam (E951), jehož legalizaci mnozí vědci označují za zločin století, je součástí slazených nápojů, ovocných piv, žvýkaček či sladkostí pro děti. Proč? Je asi 200x sladčí než cukr a výrobci si tak minimalizují svoje vstupní náklady.

Přesto se člověk tu a tam dozví o dalším triku potravinářského průmyslu, který ho opět vrátí do reality. Hitem na trhu je tzv. video: lepení masa. Masové odřezky se posypou tajuplným bílým práškem, promísí, vše se zabalí do fólie a na šest hodin uloží do mrazáku. Vznikne kompaktní hmota, téměř k nerozeznání od pořádného kusu masa. Odřezky masa, na kterých si dříve pochutnávali naši čtyřnozí kamarádi, končí v žaludcích Homo sapiens. Za tento zlepšovák by se nemusel stydět ani Orwell ve svých nejfantastičtějších románech.

Prostě cílem výrobců potravin je maximalizace zisku za každou cenu a od toho se odvíjí jejich kvalita. Nezbývá nám nic jiného, než pečlivě studovat složení potravin a nápojů. A kde jsou nějaké podivnosti, tak ten výrobek prostě nekoupit. To je jediný způsob, jak donutit výrobce udržet alespoň nějakou rozumnou kvalitu. Člověk se při klesající kvalitě potravin ale neubrání jedné otázce: Kam až to může jít? Odpovědět bychom si mohli: Až tam, kam jim to dovolíme.

Poučení z cizích chyb platí i na železnici.

Byly doby, kdy Velká Británie podlehla názoru, že železnice patří do minulosti, v druhé polovině 20. století je přežitkem. Předpokládalo se, že dopravu převezme automobilismus a britská vláda začala horlivě stavět dálnice. Nikoho nenapadlo, že zrušené tratě bude nutno za několik desítek let znovu otvírat.

 Ukazuje se, že v mnoha případech je to obtížné - železnice prodaly pozemky, po nich původně vedly tratě, a často se na nich stavělo. To například ztěžuje znovuvybudování tratě mezi univerzitními městy Oxfordem a Cambridží, protože ve východní části Anglie jsou na ní nastavěny pozemky. Stavba části nyní nově stavěné trati mezi Oxfordem a městem Bedford, která bude v obnoveném provozu do roku 2017, bude stát 270 milionů liber (8,1 miliard Kč).

Za posledních deset let se však počet cestujících v britských železnicích zdvojnásobil. Mladí lidé opouštějí automobily a jezdí vlakem. Příměstské vlaky jsou přecpané a železnice jen s velkým úsilím dokáže plnit poptávku. Stavějí se tratě na místě zrušených spojení, například ve Skotsku mezi Glasgow a Edinburkem přes Bathgate, anebo z Edinburku směrem na Galashiels, do kraje spisovatele Waltera Scotta. Investoři a plánovači proklínají dr. Beechinga.

Jednoduchá, nepružná alternativa zrušení velké části britských železnic na počátku šedesátých let způsobila, jak se nyní ukazuje, dnešní britské ekonomice podstatné škody. V České republice zatím k rozsáhlejšímu rušení místních tratí nedošlo. Doufejme, že ČR nebude slepě následovat rušením tratí britský vzor z šedesátých let, aby toho po několika desetiletích litovalo, až už bude pozdě, a bylo nuceno velkým nákladem tratě zase obnovovat.

Italové mají svého Mádla.

Italské volby skončily nejedním šokujícím překvapením, které nemá jednoduché vysvětlení, přesto daleko přesahuje italské hranice. Mnoho komentátorů, politologů, sociologů a jiných se bude v následujících týdnech snažit rozšifrovat, co se vlastně stalo a jak se Itálie s výsledkem hlasování popasuje.

Hlavními charakteristikami těchto voleb je nenaplnění očekávání favorizované levice, u které se čekal oslnivější výsledek, a naprostý propad proevropského technokrata Maria Montiho, který nebyl s to dostat do parlamentu ani všechny své koaliční partnery. Na druhé straně je to „Berlusconiho zázrak“, kterým „il Cavaliere“ dokázal za tři měsíce pozvednout zdevastovanou pravici ze dna téměř k vítězství, a „Grillovo tsunami“, kterým Beppe Grillo, populista bez jasného programu, dokázal překonat všechny odhady a přemalovat politickou mapu.

Situace se zdá být podobná té po posledních českých volbách, kdy Paroubkova ČSSD nesplnila očekávání, i když vyhrála volby, Nečasova ODS se zmátořila a zabodovala, a Bártovi populisté z Věcí veřejných předčili všechny prognózy.

Některá fakta o povolební situaci v Itálii:

• V Poslanecké sněmovně získala absolutní většinu 340 křesel z 630 levicová koalice Piera Luigiho Bersaniho, a to díky klauzuli o volebním bonusu pro nejsilnější stranu.
• I v Senátu sice Bersaniho blok těsně o necelé procento vyhrál před koalicí Silvia Berlusconiho, ale kvůli neexistenci bonusu nedosáhl na většinu. A tak horní komora, který má kompetenčně stejnou váhu jako sněmovna, může blokovat jakýkoliv zákon budoucí vlády.
• Žádná z menších stran, jež nekandidovaly v koalici, nepřekročila požadovanou mez a do parlamentu se nedostala (například strana bývalého soudce Ingroii); Montiho koalice dostala tak málo hlasů, že z ní vypadla i strana tradiční postavy politického spektra Gianfranka Finiho.